Inovační doktrína Blitzkriegu, založená na součinnosti tankových svazků, dělostřelectva a bitevního letectva, přinesla německé armádě na počátku druhé světové války na všech bojištích nejen převahu, ale také poznatek, jak je důležité nepřipustit, aby nepřítel mohl své tanky nasadit obdobně.

Proto se Němci též stali průkopníky ve vývoji prostředků k ničení tanků, od raných ručních protitankových zbraní a protitankových kanonů malých ráží, účinných na krátkou vzdálenost, až k vytváření speciálních protitankových jednotek Panzerjäger s těžší a účinnější výzbrojí.

Druhý svazek díla Lovci tanků, historie Panzerjäger 1943–1945 v devíti kapitolách detailně popisuje nasazení jednotek Panzerjäger na jednotlivých bojištích, jejich úsilí čelit lavinám spojeneckým tanků novými a čím dál tím silnějšími protitankovými zbraněmi. Na základě dobových fotografií a dalších unikátních dat Anderson demonstruje, jak Němci zaváděli do výzbroje protitankové kanony neustále rostoucích ráží, jak prakticky každý tankový podvozek použili k přestavbě na speciální protitanková vozidla s výkonnými kanony, pro něž se vžil název stíhač tanků Jagdpanzer.

Kniha líčí, jak byli Němci kvůli nedostatečné kapacitě vlastního průmyslu nuceni v roce 1942 upravovat trofejní techniku na stíhače tanků, a jak později u strojů jako Ferdinand, Nashorn a Jagdpanther nejen dospěli k ráži 8,8 cm, ale též, aby nahradili kvantitu kvalitou, použili kanon 12,8 cm u monster, jakým byl Jagdtiger, a jak v protikladu k nim vyvinuli jednoduchou pěchotní zbraň, jakou byla pancéřová pěst Panzerfaust.

Napříč dějinami vojenství se táhne nekonečný příběh souboje mezi doktrínou útoku a obrany, mezi mečem a štítem, mezi střelou a pancířem, a Thomas Anderson dílem Panzerjäger k němu připsal navýsost zajímavou kapitolu. Zobrazit méně informací o knize