Tak tohle mi přijde opravdu jako zjevení. Je známo, že kvalitních nových románů českého původu je jako šafránu, o to více mě kniha Sametové iluze potěšila. Postav je tu veliké množství, děj sahá přes dvě dekády (od konce 70. let až do 1994), ale co je tu nejdůležitější je samotný příběh. Hned v úvodu strhne autor čtenáře skvěle popsaným osudem nadějného stolního tenisty, který byl po střední škole v roce 1979 odveden na vojnu. Postupně se takto kniha věnuje propleteným osudům mnoha spolužáků a vtahující vyprávění doplňují scény z roku 1994, kde zrovna probíhá třídní sraz. Tady opravdu není nic takové, jak se zdá a kniha často způsobí nutkání znovu nalistovat o 100 stránek dozadu a povšimnout si malého náznaku, který je důležitý pro rozuzlení děje. Jde opravdu o výborně napsanou knihu, do které dal autor mnoho ze sebe. Na ději je samozřejmě znát láska ke stolnímu tenisu a sportu obecně, ale vůbec to nepůsobí rušivě a rozhodně si knihu užije i naprostý ping-pongový a sportovní analfabet (jako třeba já). Postavy jsou sympatické i nesympatické, zlé i hodné, zkrátka nejsou černobílé a těžko zde můžete mít někoho stoprocentně rád nebo upřímně nenávidět. Jde zkrátka o úžasně napsané retro z dob komančů a raného kapitalismu, které se čte jedním dechem a lehce detektivní náboj se záhadnou smrtí jednoho spolužáka skoro znemožňuje knihu odložit. skrýt